Skiagrafie je diagnostická metoda pro zobrazení tvrdých i měkkých lidských tkání, která využívá rentgenové záření. Funguje na principu rozdílné hodnoty pohlcení procházejícího svazku RTG záření v různých tkáních. Výsledný obraz je zachycován na citlivý materiál – rentgenový film či detekční systém přístroje (tímto se právě metoda odlišuje od skiaskopie, kde je daný obraz pouze pozorován, avšak není zachycen na záznamové médium). Z obrazu poté můžeme odhadnout vnitřní stavbu či poranění vyšetřovaného orgánu nebo struktury. Nejčastěji se tato metoda používá k vyšetření kostí, zubů a kloubů, ale lze jí zobrazit i měkké tkáně jako jsou např. svaly či plíce. Je to jedna z prvních diagnostických metod u většiny onemocnění.

Při většině snímkování se dělají dvě projekce z důvodu dvojrozměrnosti obrazu – předozadní (anteroposterior) a boční. Díky tomu je možné zjistit prostorové uložení zobrazených struktur. Výjimkou jsou snímky hrudníku, které se dělají zadopředně (posteroanterior). Důležité je přitom označit snímky písmeny L nebo P (v závislosti na levé/pravé straně) a signofotem, který obsahuje základní údaje o pacientovi.

Do těla vyšetřovaného pacienta je vysíláno ultrazvukové vlnění vytvářené piezoelektrickým měničem o frekvenci 2–18 MHz a intenzitě maximálně 10 Wm⁻². Měkké tkáně se chovají jako tekutina, ultrazvukové vlnění je jen podélné s průměrnou rychlostí 1540 ms⁻¹. Akustická impedance, a tedy i rychlost šíření ultrazvukového vlnění, však není ve všech tkáních zcela stejná, tkáně mají rozdílnou akustickou impedanci. Na rozhraní dvou tkání s odlišnou akustickou impedancí jsou vhodné podmínky pro částečný odraz vlnění. V ideálním případě je plocha rozhraní kolmá na směr šíření ultrazvukového vlnění a odražené vlnění může být registrováno. Aby bylo vůbec možné registrovat odražené vlnění, vysílá se ultrazvuk v mikrosekundových impulzech s opakovací frekvencí řádově 10²–10³ Hz a registruje se intenzita odražených signálů i doba, za jakou se po vyslání vrátí do senzoru. Protože intenzita ultrazvukového vlnění klesá exponenciálně, je třeba pro dobrou vizualizaci detekovaný signál dále upravit; k tomu se používá zesílení signálu úměrné době, která uplynula od jeho vyslání.

Protože vzduch má pro ultrazvukové vlnění velmi vysokou impedanci, je třeba zajistit, aby vlnění procházelo jen vodním prostředím. Obvyklým řešením je důkladné pokrytí 

První OPG bylo provedeno v roce 1959 v Helsinkách, do běžné praxe se dostal v 80. letech minulého století. Nyní patří mezi hlavní zobrazovací metody ve stomatologii. Měl by být vykonáván při každé vstupní prohlídce, preventivně pak jednou za 2-5 let, podle stavu dentální hygieny.

• Klasický OPG snímek má rozměry 15 cm × 30 cm, někdy 30 cm × 12 cm.
• Všechny struktury jsou na OPG mírně zvětšené (1,25–1,35×).
• Doba expozice činí přibližně 15 sekund.
• Hlava pacienta je stabilizována díky kefalostatu.
• Camperova linie je rovnoběžná se zemí.
• Ochranná vesta ano, ale límec ne - způsoboval by artefakty.

• Zubní kazy (v závislosti na kvalitě snímku),
• Periapikální patologie,
• Cysty,
• Radices relictae,
• Tumory,
• Retinované/semiretinované zuby,
• Zlomeniny,
• Resorpce kosti (parodontologie),
• Některé poruchy TMK,
• Cizí tělesa v čelistní dutině (částečně).

Hlavní výhodou OPG je fakt, že na jednom snímku je zachycená situace v obou čelistech a okolních strukturách. Tím, že je snímek pořízen v jedné době, tak se dosti sníží radiační zátěž - pro zobrazení situace v obou čelistech bychom při bite-wingu potřebovali minimálně 6 snímků, a i tak bychom neměli zdaleka tak velký přehled, u apikální projekce by bylo potřeba minimálně 14 snímků. Jedno OPG se rovná přibližně čtyřem intraorálním snímkům.

Nevýhodou OPG je určitá míra zkreslení, typické OPG je přibližně 1,25x zvětšené, dochází k sumacím a při špatném provedení se často setkáváme s "burn-out efekty". Deformace obrazu je výrazná ve frontální části a úhlu mandibuly. Další nevýhodou je poměrně obtížné zhotovení tohoto snímku u dětí, kvůli špatné spolupráci.